Nebe snů i peklo klamů,
mlhy dnů i záři hvězd,
hladovící Zítřka tlamu
po tom, čím ti dnešek jest,
ba i snah plod svěží podál,
dnes-li červ ho neohlodal
lásky přátel včerejší:
chléb nám skytá vezdejší.
S důvěrou-li, že to k cíli,
přes dnů jek i hmoty jdeš
a jen sníš si do posily –
vzkřikne pravda: „Je to lež!“
Jako výsměch beznadějí
na tě prázdné jamky zejí,
jimiž hlad ti konejší
často chléb náš vezdejší.
A přec si jej k prsoum tlačím:
„Živote náš, mám tě rád!“
V dál se za ním žena, za čím,
nevím – chci jen vše mu dát,
abych tě moh’ líbat, ženo,
cítit, co je utajeno
síle, jíž svět zevnější
chléb mi hněte vezdejší.