Kraj zamlklý a beze vzletu,
klas leh’ jak bída plazivá.
Však smutno víc a bolno je tu,
když pták si nad tím zazpívá.
Tam na rozcestí, opřen z pola
o dřevo kříže, stojí muž –
ta sšedivělá hlava holá,
kam naklonit se, neví juž!
A na ztopená hledí luka,
a na zničených polí řad.
Co platno však, že srdce puká,
když místo chleba bude hlad?!
Tak sotva dozněl rachot hromu –
(útěcho, bídou živená!)
ten člověk řek’ si cestou domů:
Snad Bůh nám na rok požehná!