Jak do světa já si vyběhl mlád,
červánky zřel jsem nad sebou plát.
Nocí i za dne,
v hodiny chladné
i za té vteřiny, do níž květ padne,
zřel jsem k nim rád
a zřel je tou cestou nastokrát.
Ať byly to růže, ať to byl dech,
zbarvený krví na cestách těch:
v bouři i tichu
vedly mne z hříchu
i přes ty výkřiky pod maskou smíchu –
v práci i snech
vedly mne, povedou po letech!
Leč já tou cestou slýchávám zvěsť:
v červáncích den prý zlatý má vjezd.
Zář-li dne sklání
nad mou se skrání,
nuž já daň trpkou dost temnu dal za ni –
noc-li to jest,
vím: nebe plno pak budu mít hvězd!...