„Až bude nejhůře, z Blanické hory
zjeví se udatných rytířů sbory –
slávu a lesk
vpíšou zas dějiny do českých desk!“
Nahoře záře hvězd, zem v tmách se chvěla,
a se dřev popravčích česť zas a těla,
smrti jen vzlyk
do hory zázračné padal a vnik’.
Padá a proniká, až hora puká.
K meči tam sahá v ráz nejedna ruka –
„Nepřišel čas!“
z tajných zní hlubin však – vše ticho zas!
Spali tak tisíc let. – Hles ni dech sporý
neslyšet dlouho juž kol bájné hory...
„Jaký to div?!
Rychle teď s pomocí do českých niv!“
Meč žízniv po pomstě, zrak bleskem svítí –
neměli pro koho, proč se juž bíti
a zase spat
v Blaník šel jako dřív, rytířů řad.