Šest a dvadcet.

Jednou v létě, v neděli, A to zrána v devět hodin, K panu zprávci do Semenin Přilítla v kobrheli

Paní Běta. Moudrá žena, Od sousedek vůkol ctěna; Jen že někdy, za řečí, Džbán jí uváz’ v náručí.

„Urozený pane náš!“ Mluví k zprávci v pokornosti, „Pomozte mi z nesvornosti; Neb můj muž, ten kaviáš,

Sužuje mne každou dobu, Za vlasy mne táhne k hrobu. Že tu s vámi rozmlouvám, Dělá, že se vyhnout znám,

A jsem s to, se postavit. Sice bych již chromá byla, Neb dokonce v hrobě hnila, Tak mne muž můj umí ctít!

Já jsem stálá, dlouho mlčím, Někdy div se nerozskočím; Když však počne příliš hřmít, Pak dám bleskům notně bít.“

Zprávce, mírný, tichý pán, Nerad maje nesvornosti, Ptá se vlídně, beze zlosti, (Jiný bylby rozhněván)

Co se stalo? rád-li pije? Neboli ji často bije? Čili její spanilosti Nechce k stáru chválit dosti?

„Piják není, chraniž Bůh, Té neplechy do něj není, Leč se v pivě příliš pění Ječmínkový silný duch.

Ostatně – já více piji, Ač nestřídmost nemiluji – Nanejvejš, to v parný den, Pět mázečků beze pěn.

Bije-li mne? Nikoli! Toby pykal zle a hořce! On je dobrý, jako ovce, Pokojný a srovnalý.

Kromě jednou. To si přijel, Jakby satan na lov vyjel; Všecky hříchy v zlosti sčet’. To měl ale příčinu!

Tehdáž jsem mu i s pačesy – Neboť se mi toulal kdesi – Protřásala slezinu; Také odnes na památku

V tváři as šest kolovrátků, Že, až bude v hrobě hnít, Ještě bude známku mít!“ – „„Jakých tedy ztropil psot?““

Ptá se zprávce. – „Ach, můj světe! Což sám na to nepřijdete? Hraje jako o život!“ „„Na housle snad?““ – „Mnohem hůře!“

„„V kuželičky?““ – „Dobré kuře! Jen se chraniž spolků zlých; V kuželky hrát není hřích, V kuželky hra má být zdravá,

Nezabolí po ní hlava, A když devět udělá, Stavěč: „juchu!“ vyvolá; Samu mne to v srdci těší.

Potom bych mu také přála, Někdy bych i spolu hrála, Kdyby – jak pak tomu Češi Říkají jen? – na zeleném

Stole, suknem potaženém, Koulí tloukl o kuličku, By ji vehnal do pytlíčku – A! mangáry! to je čest!

Též i zdravé, rovná tělo, Jakby po niti jít mělo, Nebo je měl vítr nést; A co víc? můj muž jest krejčí;

Toby v tom byl sup, a vír, By časem co inžinýr Před paní i dívkou nestál. Oko se u té hry bystří,

Vycvičuje, až se zmistří; Pak třeba jen opodál Státi, když má bráti míru Sáhou, netřeba papíru

Hezké ženy obtáčet, Se všech stran je obkráčet. Ale ne, jen v karty hrát – A to sice šest a dvadcet!

V půl noci se k ženě vracet, Vejdělek jí z truhly brát! Šest a dvadcet! Já se zblázním, Tak-li mu ji nevyprázním,

Že si z dvadcíti a šest Nanejvejš dá cvika splést. A jak je v tom zahrabán! Když si jednou k šístce sedne –

Mohu umřít, on se nehne; Moje rozkoš jest pak džbán. Cihlička se může rozlít, Na kaši se v uhlí rozhřít,

Nevěsta být bez sukně – To ho ani neťukne! Mluviti co do rána! – Někdy sem se krásou skvěla,

Takže jsem dvě léta měla Za milého hulána. Ten mi z pouhé upřímnosti Daroval až do věčnosti

Na památku, pro radost, Obraz svůj, jak žil a rost’. Teď vám povím pěkný žert: Rámeček jsem na něj sbila,

Fábory ho ozdobila; Ondyno – co nechtěl čert? Vrátím já se z pouti domů, Zarazím se – u sta hromů!

Rozkoš má jest vytržena, V rámečku pak zastrčena Zpropadená špádská duška! Stála jsem, jak planá hruška.

Místo jedné šavle dvě! Dvě, a ještě k tomu na kříž, Jakby řekl: „Nepřistup blíž, Ďáble v ženské postavě!“

Já se tomu, pane, věřte, Podnes divím, že jsem ještě Muži za tu špádskou mříž Nezlomila vaz i kříž!“

„„Milá paní krejčice,““ Zprávce dí, kterýžto právě Špádskou dušku též měl v slávě; „„Proč děláte různice?

Mezi všemi hrami v světě – Za to stojím paní Bětě, Ač jich známe mnoho set – Není přes šestadvadcet!

Ku příkladu, co jest cvik? Rozum dlouhou chvílí zívá, Až konečně nahlas dřímá, Nezvučíli hráčů křik;

A nemáli trumfa touše, Který všecko jiné zkouše – Může o sto zlatých jít – Však jsem spodkem notně bit.

Nebo vezmem mariáš, Který rády ženské hrají, Než se za své muže vdají – Tak říkává hrabě náš.

Neníli tu všecko stejně, Jako v každém labském mlejně? Kdo chce dobře, šťastně mlít, Musí stárka podmydlit.

Co je stárek ve mlejně, To je shorek v mariáši; Nic vám rozum nevynáší, Tento-li vře nevlídně.

Král sám jako baba stojí, S žezlem desítky se bojí. Kdo chce prospěch ulovit, Musí s shorkem bratr být.

A tak bych vám vypočet’ Na sta her, jenž povídají, V dalekém že hráčů kraji Není přes šest a dvadcet.

Ramšl, Vojta, Půldvanácte – Leč jest vždycky jedenácte – Ba i veleslavný whist Má jen jednoduchý list.

To si chválím šestici; Hned jak se mi karta míchá, Na soka se dívám zticha, Hledám k toušům petlici.

Obtěžkám a sejmu vážně, Na líc se hned dívám snažně – Špádská sedma? nebo kluk? Důkaz, že jsem dobře ťuk’!

Teď to slavně rozložím; V tváři mi, co mám, lze čísti; Vidímli tři touše kvísti, Hnedky celý zahořím;

Figuru-li mám, pak lovím, Vždycky ji však neopovím, Neboť známý kaval v kartě Vždy jest na ztracené vartě.

Teď si v duchu povážím, Že mám v ruce celé vojsko, Jako vůdci jest mi ouzko, Všecko pětkrát převážím.

Srovnám špády zase k špádům, Denáry zlášť, kopí k kopům. A když všecko rozvodím, V bázni Boží vyhodím. –

Malé špády hraje sok –? Ještě jednou? – jest tam duška! Ha, ta dojde klukem lůžka, Nehne se mi ani krok!

Já jdu pro ni – vážná bulka! Vlas mi stojí jako hůlka. Jenom ať jsem nepředal, Sic jsem sám si výhru vzal! –

Hola! to jest baštonů – Layer devět loket dlouhý! Bulka kulhá vedle strouhy; Spadneli tam, utonu! –

Ještě jednou? – kopy –? – kopy! Ha! kéž dopídím se stopy – Vítězství! je šestadvadcet! Tam jest jenom pětadvadcet. –

Hleďtež – no? – co? – do pekla!““ Zprávcovo tu vidí zření, Že tady již Běty není, Že mu zlostí utekla.

Jen když Vy jste neutekli, Třebas v duchu k sobě řekli, Že si šest a dvadcet chválím, Protože se sám v ní válím.