Bolně bezkvětným osudem dotýkán
V tesklivých hrázech plyne proud mojich dnův,
Ach radosť jasná nerosí život můj,
Srdce mi vadne.
Měř se sprosťáčku v chatrné chaloupce,
Jenž s ženou matkou hladových naháčků
Chleb dělíš vzácný mozolův mzdu, měř se
Na blaho se mnou.
Váha tvá skromné blaženosti plná,
Váha má plná dusených bolestí,
Nouzi zevnější nahradí obih*) ti
Poklidu srdce.
Řekni upřímně, kdo ti jest roveň, když
Před domek sednuv po poledni letním,
Hrušky rozlehlé si hovíš ve stínu,
V slávě nedělní.
Vedle s najmladším žena hrá děťátkem,
Bělhlavým, v čistou oděným košilku,
Mazlivým žvatlať hovorem cvičící:
Mámo a táto.
Přijda tuť soused ruku dá neklamnou,
Počne rozjímať minulosti rozdíl,
Přijde darnosná tu dětem vykládať
Kmotra pohadky. –
Vám zde neznámé klamy lícoměrné,
Kradmo vás závisť zahubiť nečíhá,
Volno vám plniť, co velí nevinné
Přírody zákon.
Sevření bídní jalové do formy
V páře měst marných na život hrájí si,
Pouze bezdušné co figurky, směšní
Přírody zrádci.
Vnuknutí Boží vy jenom citíte,
Jenž v mravech zprostých chleba jíte svého,
Vy jste jen šťastní, o chovejte rájskou
Prostoty volnosť.