Zpátky příteli můj, zpátky pocouvněme,
Křídla zpravme si zas, zhůru vyleťme zas,
Chmůrnou prozu zanechme,
Schopmež příteli, schopme se. –
Nadchne, nadchne zemí, kdož se při ní plazí,
V blátě jiskra svatá snadno uhaslaby,
Kdož ví, až kde se octne
Krok od cnosti se zdáluja.
Prudko zdálo se nám srdce zaníceno,
Takto zdál se volať z hloubiny Doedalus:
„Smutný, chlapci budiž vám
Příklad Ikara výstrahou.“
Zavždy o skušený tvé slovo buď ctěno, –
Však jest dlouhověké srdce ti nesmělé,
Ránou nezhojitelnou
Máš juž podmaněnou mysel.
Více osmělené nás slovo Ikara
Zajme bujnověké s plápolavým citem;
„Výš, výš k světlu se berte,
Vosk jen, duch se nerozhřeje.“