XCI. Sněm lekarský.

Leží panna ve mrákotě, Leží jako růže svadlá, A to jako růže bílá, – Hořekuje matka Zora,

Líbá dceru v svadlé líce – Hořekuje tím zas hlasitěji, Že necítí dcera drahá Vroucnosť matčiného líbání,

A myslí, že jest mrtvá. To myslící tratí sebe, Slzeť oko ustalo bolestné; – Ale Věroš, otec starý,

Bujarý však ve všech oudech, Neb mu věčně život pučí, Ví, že v mrákotě jen Leží dcera drahá,

I že nemá konce život její, Věčného jsa kapkou pramena, Chmůrana že, i to věděl, Čarodějná komornice

Soběviče žrouta světkazného, Udělala panně krásné, Že uvadnul život na čas, A to záští, že vždy věrná

Milovnice šlechetného Svojana; Mimo matky naříká též Zástup sousedů upřímných – Neb to Vlastislava krásná,

Které život vyschnul, Jak studánka vyschne na čas V parnu leta bezdeštného. I pozvali všech hádačů,

Zaříkavých kouzelníků, Sněm lekarský zaplatili, Aby hádali a uhodnuvše By pomohli Vlastislavě;

I tak počal hádač jeden, A to hádač znamenitý: „Co jest, jest, a to dobré, Rouhavičná jest to chtivosť

Napomocti Vlastislavě, – Ať si leží v mdlobě smrtné.“ – Ano, praví čárův znatelkyně: „Pán Bůh dal a pán Bůh vzal,

Budiž jeho jméno pochváleno, Nemá člověk, protivě se, Napravovať dopuštění jeho, Ať ostane v mdlobě dcera.“ –

Tu zakvílí hořem matka, Zaškaredí Věroš moudrý, A zakleje Svojan ženich, Hádače a bábu vyhodí,

Zástup po nich blátem plíská. – Přijde Jemnosť pak z Kasurky, Prohlížeti Vlastislavy mdlobu; Kůži čela mezi oči shrne,

Okem kroutí choulostivě, Prstami si zahrává – Hledí na Věroše dceru, Hledě náručí roztáhne,

A tak zpěvným počne hlasem: „V čem jsme Bohy rozhněvali, Radost že nám naši vzali, Tu, jenž život omájila,

Vše domácně orájila, Již si vzali ve svůj klín, Odsoudili v noci věčné stín! – Plačte pro ni slavíčkové,

Šumte pro ni stíny borové, Naříkejte potůčkové, A vy plačte vlastencové, Jimž je v srdce vroucí dáno,

By bylo od nich zpíváno, Jako od slavíčků ráno; – Ceďte citův vašich pramének Do elegií a do znělek,

A vylíte tok lítosti Do veršů, které mají libosti Pro čtenáře naše dosti. Však – a tu si čelo hladí, –

Vaše žalost buď zapuzína, Truchlost nebuď připuštína, Nebuď oku voda chtína – Nebude od ní umříno,

Od mne buď za to ručíno!“ „„Buď mu nebe milostivo,““ Zdechne Moravan jádrný: „„Kdo jsi a jak chceš pomocti

Vlastislavě umdlené?““ „Aj, aj! což není známo dosti Jméno moje v dalekosti, Já jsem již po dlouhém času

Nájemník Parnasu, Toť od vás buď vězeno, Já tam suším seno, Seji poetickou matonohu,

Omastek našeho slohu, – Viji kytky pestré dosti, Českým dívkám ku radosti, Ty si opoutaly zpěvce svého,

Vzali v dar si mě celého, Tak že žije jen pro žensky Mužům nejsem nic než jméno. – Ha! pro Vlastislavu naši

Žádný muk mě nezastraší; Slyšte mojí lásky jevy, Slyšte všechny české děvy; – Aj dudejte poetické dudy,

Rozlíhej se hlase všudy, Ne rozumný nebo hrubý, Ale jak pějí básnické huby Přemilým pěním pištícím,

Cinkálkovu duši jevícím. Slyšte: Iti, iti, eti, eti, cink, cink, cink, Ení, ení, íno, íno, cink, cink, cink,

Hrci, vrci, meci, peci, tú, tú, tú, Iček, číček, ičky, čičky, cíp, cíp, cíp, Iji, piji, íší, píší, tudl, tidl, tíí. – Co za rozkoš zpěvec cítí,

Tu když v něm se božnost chytí! Aj jak srdce zajme slovo, Co na rozkaz genia hotovo; – Vězte na tuto mou píseň,

Uleví se vaše tíseň, Vlastislava však ku kytce přivoníc, Nebude ležeti ve mdlobách víc.“ V tom podá svou kytku ovoněnou,

Z naháčů a česnekových květů, Psí fialkou promotanou; – Též chtěl dále švitořiti, – Aj tu vyšla rýmů zásoba. –

Však juž ucho rozbolené Nad cinkáním umotupým Rozdýmalo Svojanovo srdce, Rozvařivši klokotem se srdce,

Překypělo v bujných prsách, Překypěvši hněv zbudilo, A ve hněvu prudkočinném Takto zhruba Svojan počal,

Jenž byl ženich Vlastislavy: Ha to ten lík požádaný Pro nevěsty mrákotu! – Na to zahnal pryč pleskálka,

Zástup, věda proč, se chechtal. Víc nežádal pomoci umělé, Však povolal mládež jarou, A upřímným, vroucím dobrocitem

Takto promluvil hlasitě: Aj mládenci bohabojní! Omdlévá vám Vlastislava, Ach umírá lásce vaší –

Ha zabraňte duši krásné Výlet z těla ze slíčného. – Tu mládenci bohabojní Po bratrsku spojili se

A spojení s pobožností Blížili se k Vlastislavě; Každý přitisk’ mdlou milenku Ku vřelému srdci slovanskému,

Spolčeným pak křikli hlasem: Hurrah! zbuď se Vlastislavo, Vstaň oslado života drsného! – – Ha procitla Vlastislava,

Svojanova nevěsta, – Z očí jí prosvitla záře, Níž umlknul nedopýrův Sikot i krkavců krákot.