Mám časem přísným, osudem-li nazvať,
V temně když hustém klopotí se lidstvo,
Sem a tam příčných metané po vrškách,
Rozmaru hračka?
Máme nesklonné pokořiť se síle,
Jenž patou kovnou po naších jde lebkách,
Dál co bezvolné plémě nás poháníc
K cíli cizému?
Řekni v rozbojném mi ve srdci věštbo,
Kdož rukou vlastní vine kytku dějstva,
Jestli zub volný v kole celkotočném
Vůle člověcká?
Jest člověk kapkou sobě spád dadoucí,
Neb padá tíží k nucenému středku,
Sám staví, neb jest k ruce jen dodáváč
Mistra jiného?
Máme vždy chváliť času tvář a záměr,
Nikdy světkaznou zloby chuť nekárať,
Má vždy meč líný rezivěť ve pochvě
K úsměchu ďáblu?
Aj co jen marná naše cnosť je zpurnosť,
Tak to bezbožný byl oheň rekovský,
Jímž vtělen Krystus pobořil protivné
Závory pekla?
Darmo však střeštěn chce rozum překupník
Odstraniť plodnou v sebe víru lidstva;
Nesvedeš k platným hotovosť ke skutkům
Mládeže slávské.