Obočí své zakrabivši Černě shlídá nebe k zemi, A zahučí Meluzina, A prach šedý divým kolem
Shání do oblaků z doliny, Blesk za bleskem rozhárává Rozmrštěnou oblohu – Ráz za rázem rozlíhá se
Hromu třesk a rachot, Po horách a po dolinách Zaleze se plémě divé zvěře, A umlkne ptactva štěbot,
Rolník v bázni křižuje se, A lijavcem hrůzošumným Nadýmají potoky se; Nadmuly se, každý proudu rovný,
Šírou struhu a hlubokou Zapotřebí majícímu. Však že hráze nevysoké Skrovné síly jenom meze,
Přelívá se proud nezvyklý Pyšným valem na palouky, A palouky žížnivé jej vsávše Smály se potajmo potěšené, –
A na skále beze strachu Plným citův božných srdcem, Stojí se Slávojem Záboj, Neukryvše se lijavci
A divadlu přírody znešené. – Oboum proti zlobě v srdce dáno, Proti šalbě v mysl jasnou; Umlknuvše dívali se,
Podivem si v duchu dlící Rozhárali náboženství, A ku právu chuť netřesnou, A nezištnou k vlasti lásku,
Až po hlubokomyselném Slávojovy ruky tisku Počal Záboj zpěvomilý: Kyž by oblohou mé srdce bylo,
A má láska svatě rozhorlená Měla prudkou blesků zásobu, A můj hlas by hromu hlas byl – Ah! co bych ve bouřce dobronosné
Blýskal, hřměl a hřměl a blýskal, Blýskal v srdce mých krajanův, Tam předsudků pálíval bych roští, Vymetával šalby trus a zloby,
Hromem v svědomí bych třískal, By procitlo ze sna hlubokého, Jehož původ opium pokrytství, Až by procitlo uleknuté
Kazisvěta svědomí, A co orel poplašený Na nížině, na kořisti Vyletěl by zhůru k nebi
Očistěný genius. – Kyž by mé slova teď tak řídké, Jak lijavec do srdcí se lily, Zvodnily citův mladých řečiště,
By se přelívalo, K úrodě se přelívalo, Na mládenčí snáhy půdě mělké. – Ah! to pohled, jímž okřívá nebe,
Mládež ve všech oudech bujará A rozumná v bujné hlavě, V srdci rozvlněná citem svatým K blahodějným, slávonosným
Ke skutkům to ku slovanským; – Ah že hlas můj není hromem, Žeť má láska blesku nemá, Zpěv můj jenom kapka vlažná
A ne příval s nebe se hrnoucí!
Cookies on Poetry Cove