Sáhni nezměnná ruko najsvětější,
Uzdu jenž držíš všeho, což něčím jest,
Pokladův sáhniž v hlubokosť bezednou,
Tvorstvo živící;
Střikni jen skrovnou oceáne lásky
Kapku v mé bytí, bohatého srdce
Hráze bezvinné se budou přelívať
V přítoku slasti. –
Však mě nermoutí, kdy nedáš, po čem se
Touha ohlíží prachu nadšeného,
Neb po čem dychtí zmatenosť lakotná,
Rozpěněná krev.
Buď si v těch žílách rodu krev starého,
Buď si v těch měšcích zlata blesk ryzého,
Jméno těch hlasná biřicův ve troubách
Slávo upevni! –
Bože! dej moudrosť mi jenom, co živná
Manna anjelská nebe jest samého,
Dej mi, bych žížniv se napil ze pravdy
Proudu živého.
Dej mi zázračnou pochopiť ve srdci
Lásku, vždy vroucí, ale nezplanoucí,
Vysloviť přísná co velí vniternosť
Zákonověstná.
Článek ať první řetězův rozumských,
Chvály ať poznám jako hany míru,
Zvím, kde tón příčný naši nezralosti
Rozplyne v souzvuk.