Stojí lípa v šírém poli,
Pevně v půdu vkořeněná,
Že nižádný příval proudu,
Ni ztěk vichřice bouřivé,
By ze všech sousedních hor se hrnul,
Nevyvrátí, neshýbne ji;
Tělo přímé má i nevyzáblé,
Ač si lezou houfy po něm
Broučků malých, a za kůrou
Potvorné se plémě hnízdí;
Šíro tělnaté haluze
A husté rozkládá větve;
Ač větvička někde suchá,
Pošlá nepříznivým časem,
Nebo nalomená drzým
Kazisvěta zalíbením;
Zdravý strom jest a nádějný,
Že vyplní, což kázáno
Jest osudem celkovládným,
Od té chvíle, jak semínko
Padlo v půdu zrůstodárnou.
Každá větev zas má žilek
Souměrně se rozbíhavých
Mnoztví bujné okovábné.
A na koncích nesčíselný
Listův počet zelená se,
Světlochtivých, rosovodných;
Na kloničkách za listami
Hnízda chytře vystavené,
Ptactva osadou mnohého,
Všelikého péří, kroje,
A štěbotu rozlíčného. –
Uhnízděni jsouce v stínu
Jedné a té samé lípy,
Zdali žijou ve svornosti
Jedno hnízdo s druhým hnízdem?
Smutno jest se přiznať,
Že nežijou ve svornosti
Jedno hnízdo s druhým hnízdem. –
Ach nedávno v kruté půtce
Rozpoltěno ve tří hnízdo,
A to hnízdo statných plemen
Spadlo k zemi utraceno,
Až zalkala otřesouc se
Šumem kvilným lípa svatá. –
Však nestačí smělosť, síla,
Ano srdce odporuje,
Vypověděť bez okolku,
Jak lipovců neshodnutí
Posloužilo nepřátelům,
Nepřátelům člověčenstva.