Volal hovniválek na včeličku:
„Sedni ke mně, mlsný příteličku,
Můžeš se zde rovně dobře mít.“
Uplila včelička usmívavě:
„Každý jiný dar má ve své hlavě,
Já nemohu z hotového žit;
Komu lejno voní, vše pak smrdí.
Já si z čerstvých květů tvořím strdí.
Budoucnosti stavím krásný byt.“
Hovnivál zabručel: „Jdi ohyzdo!
Jeli co vonnější nad mé hnízdo!“
A pak hrdě počal dále rýt.