Aj ti starci jsou v podivném bludu,
Že se sami secvrkují v rudu,
Tuť dle nich i člověk stárnout má.
A ta mládež opravdu se zlobí,
Že se celý svět jí nepodrobí,
Člověk nehopsá, jak plachost hrá.
Pro svatý pokoj se umluvili
Couvnout zas, když jednou vykročili,
Žeť to pravý střed, se oboum zdá.
Člověk není starý, není mladý,
Do kola staví životní řady,
Stálou věčnost v časy rozpřádá.