Jabloni, jakou se to stává touhou,
Neli jen pro márnost s chloubou pouhou,
Že si ročně hlavu šperkuješ?
Ročně kveteš, dítky odchováváš,
Na nevděčnost lidskou málo dbáváš,
Sám pak dítek kojením ochabuješ.
Dost že praděd tvůj prosil své símě,
Ty dědiči slávy, vznes své týmě,
Dost že jabloněm se jmenuješ.