Slyším hlasu temné zvuky, blesky vidím šlehat kolem, a řev hromu z hlubin země rozléhat se z hory dolem.
Ký to hlas ač hromu zvedá, že až stráň se chvěje holá? Či snad Mojžíš ze Sinaje Israel svůj v hněvu volá?
Mrtev dávno Israel už a pod Nebo Mojžíš v klidu... Náš to Sinaj – Hora Bílá slova svatá mluví k lidu.
Pod horou jsem stanul svatou, s hrůzou zírám ku temenu; a co zřím tu – z krve slova v desky ryta ze kamenu.
A na desce první psáno: „V své uvěříš povolání!“ a na druhé: „Bez Golgoty není spásy dokonání!“
Zastru tvář si – a obrácen hlasem hromu hřímám v kraje: ,Svatou střezte vůli Páně!‘ Ale lid mi hluchý laje...
Dvě stě let už bloudíme tu v poušti bez úsměvu na rtech, bez oddechu; dvě stě let už práhneme tu žízní a hlas náš tu zmírá v temném echu.
Kolem nás už všude v chrámy zlaté nejsvětější dary v oběť snesli, kolem nás už národové vzhůru k nejvyšším se světlům vznesli.
A jen my tu ještě v poutech, spjati, ve mrákotě dusné, matném boji... Či jen nám Tvá, Pane, láska brání přiblížit se k slunce Tvého zdroji?
Na svaté jsem klečel Hoře, toužný hlas můj k nebi úpí: „Messiáše sešli Pane, těžce rvou nás drápy supí!“
Srdce mé se rozevzdychá vlasti drahé nad ranami, ale s hora hlas mi káže „„Messiášem buďte sami!““
A mou hlavu závrať jímá, mysl klesá ve temnotu: „Což lid už ten přeubohý křížů snesl na Golgotu...“
Kolikrát už v svatém hněvu utéc chtěl jsem na poušť tichou, abych nezřel lidu svého kleslosť tu a bázeň lichou.
Kolikrát už ve zoufání vyrvat chtěl jsem srdce z těla, a svou hlavu bolem skleslou navždy ztišit zcela, zcela.
Než i v poušti žalné echo za mnou nese lidu lkání: nelze, ach, mi ani v poušti bez něho být v umírání!
Honíte nás co zvěř divou po stráni a po skalině jak Israel – jenžto v bázni krýt se musel v moře klíně.
A dál-li nás poženete, skryjeme se v slavské moře, a nad vámi vlny jeho zaúpí vám věčné hoře.
Zašumí vám píseň hroznou, navždy že vám hlas tu skoná, a vás stihne v hněvu božím osud krále Faraona.
Cookies on Poetry Cove