Aj, jak zlá jest Tater vina,
že se nebe mračí na ně?
neboť z pust, hle, Maďařina
jako divá letí saně.
Jemný v Tatrách větřík duje,
jasnější se nebe klene:
proto Maďar pouta kuje
na Slovensko zubožené.
V malahontské ve salaše
zlá se valí, zlá pohroma;
vše na horách prchá plaše –
mladá žínka sama doma.
Letí rychle zlá zvěsť v kraje,
letí drotar k horám ruče;
divné mu to v srdci hraje,
oj, a což tak srdce tluče?
Srdce tluče – domovina
v kouř se halí po nebesa,
a hle, kol jak Maďařina
tam se mihla krajem lesa.
Letí drotar – sotva dýše,
letí Maďar jako střela,
a unáší v lesin skrýše
poklad vzácný nad anděla.
Oj, tu salaš – toužně volá
mladý sokol sokolici....
Odnes’ však ji do údola
vilný Maďar se šavlicí.
Po horách i po dolinách
bloudí drotar bez oddechu;
touží za dne, touží ve snách,
nikde o ní, nikde slechu.
Široké jsou pusty pláně,
kopyt koňských na tisíce. –
Aj, jak zpustly Tater stráně –
mladé žínky není více....
Mladé žínky není více,
mladý drotar hořem vadne,
a uvadlé jeho líce
přijmou v náruč vlny chladné.
Se Kriváně slunka záře
po horách se kolem lije –
mladý drotar – siné tváře,
mladá žínka – kde, ach, nyje?