Mladosti sladká... Vše, co rozchvět ještě
dovede duši v chvíli nestřežené:
rozbité linie; zlomené oko
zoufáním dlouhým suché, nezrosené;
života marného a neplodného stesk,
úrodu mladých snů sprahnuvší žlutý blesk –
ten v tebe nevnáším. Však touhu, touhu zlou,
nezkrocenou, divou a vášnivou
po jasných obzorech a písních vroucích, klidných,
po rozzářených dnech a po večerech vlídných,
v nichž ztrácet možno je vědomí těžké zcela
o ráně do duše a o pohaně těla...
Tak zcela jinak žít...
Za pluhem života svým pevným krokem jít,
pozdravit chvílemi své druhy na obzoru,
se zdraví vědomím pohlížet v příští zoru
a doma se ženou po dlouhém polibku
se nad dítěte sklonit kolíbku.
(Sentimentální chlap!) Nu ovšem.. ovšem.. jsem.
A nemusil jsem být... To vinou můj je cit...
to nezavinil já – to nezavinil rapír...
Vše zoubek zavinil – bělostný jako papír...