Banálním byl jeho hovor zase..
Vnitřní město září. Jdeme Kärtnerstrasse.
V slunci svítilen od střechy v asfalt
dlažby vše je hlučný chodců rej,
povozů lesk, výkladce – i ženy,
jež tu brousí, jak je obyčej.
Trou se zvolna a nad mnohým vrakem
mužů rozžehují světlo zrakem
šlehajícím z vonných závojů...
I ten vrak má trochu nábojů,
deštěm sklamání navlhlé, brachu,
zmoklé skladiště, v němž trochu prachu.
Úkol dívek těch je, s chutí nevalnou
připravovat oběť zápalnou...
i v ruinu někdy neblahou
vrhat jiskru s jistou námahou.
Mnohá z žen před rokem v páži hocha
lítostivě, dlouze plakala.
„Hin ist hin, verloren ist verloren...“
Žena je už k tomu, aby lákala.
Oblecte svěží roucha, ženichy čekejte,
nad „štěstím ztraceným“ svým tak neplakejte,
kdo milovat chce, nechce plakati
a za pláč, děvčata, se neplatí.
Tak jdeme, jdem... Sykot se sladký chvílí
k sluchu nám krade. Běda, kdo se zmýlí.
Upadly květy. Už se nezvedly.
Jdem on i já... životem pobledlí.