Skončme raděj. Snad mne pochopíte.
Z přemítání zlého návyku
zmnožil řad jsem neurastheniků.
Vím teď zkrátka, že je možno složit
touhy před děsem, jenž, jednou prožit,
dovede nás o vše oloupit,
káže svléci se – a odstoupit.
Byly chvíle, kdy jsem s trapným chvěním
klad své ruce k něžným rozuzlením –
cosi dělo mi: Tam zpět se ohlédni –
a já nerozepjal stužku poslední.
Mládí schopnost touhy, činu jen.
Čin můj byl již v touze otráven.
Ovšem... děl jsem... uzdraviti možno –
ano jisto je... Já v čistý zrak
pohledem svým, který tolik viděl,
silou muže nezřím. Naopak.
Cítím slabým se – Snad později
život vrátí vše. I naději...“