V těžkých ozvěnách hrůz ještě tona,
sám jsa odlesk sinavého světla
na polité sluncem Ferdinandce
den jsem před odjezdem potkal Kláru.
S přítelkyní šla, veselá, svěží,
smála švitorné se průvodkyni.
Oddychl jsem: „Dík!“ V tom však mne shlédla,
zbledla, zvážněla a chytila se
náhle zneklidněné družky svojí.
Hlavu zvedla, dlouze ke mně hlédla
a pak s družkou, s níž se třídou vedla,
zabočila volně v obchod kýsi. – –
Příteli.. ty víc rozladěný jsi,
nežli já byl. V krám jít po tom styku!
Čivy cvič. Vše děkujeme zvyku.
Čas popřej k úvahám při katastrofách velkých,
ten, kdo chtěl zoufat, zoufá v místech mělkých,
vylézá na břeh s těžkým bolem v hrudi,
ale vylézá přec. Neboť voda studí.
Osušit dá se... pak se pokřižuje,
bolu původce, to Tebe, však už nemiluje,
Je-li zbožná žena, za Tebe se pomodlí...
ale pak dost. Každý má rád pohodlí.
Noci prolkat ctí citlivou ženu,
každý pláč však škodí trochu teintu.
Přijdou jiní, zvyk je protržen –
ublížil jsi. A jsi zavržen.
Růžové dni mihnou naposledy
kolem se... jdeš... a jsi trochu bledý.
Čas dal ránu v nečisté Ti válce.
Ještě jiné ženy kvetou v dálce...