Za dva dny, v nichž, rovnaje své věci
neviděl jsem krom své staré chůvy
člověka... jsem k presidentovi šel.
Kladl otázky mi po příčinách
žádosti.. po zdraví mém.. „Ty čivy...“
divným intimním mi pravil zvukem
hladě licous otcovský můj rádce.
Snad mi rozumí... snad ví... a jinak
na chorobu hledí bonvivantů...
snad mé neštěstí zná.. víří myslí.
Ale v dalším hovoru jsem viděl,
že by nutno bylo vymaniti
hlavu svoji z železného svoru,
na byt nemyslit, v němž řádí houba,
choré stěny zakrýti koberci
upěchovaného fatalismu...
„S cukrem kodein do čaje ráno...“
„Piji kakao...“ „Tož do kakaa.“
„Buďte zdráv!“ Ukončil vlídný hovor
šťasten radou svou. Nevěděl ovšem,
že auskultant, jemuž ruku tiskl,
k hrůzám žití leptavý klíč našel...
Myslil, tuším, dobrák – že mám kašel...