Večer zas byl... místo Kláry jiná
zlomcovala duší mou. Tak zcela jinak, ovšem,
sílu citů těch a jejich bolestivost
určit dovedou různosti malé.
Jiný vlas... tvář jiná... jistá změna
vždycky je – leč facit: je to žena.
Večer zas... já v sadech ručku jímal,
v ruce volné verše své jsem třímal,
v rozdýchanou tvář zřel, oči rozevřené
mladé dívky. Zdálo se mi rázem,
nová krása mládí slétá na zem...
Schopnost touhy mládí je... a v žití
štěstím je ji v činy přetvořiti...
Ruce žhavé po ženě se vztáhly,
jak se její lokty po mně vzpřáhly,
roué vyskočil... Neb zmizel sad –
vidím pavillon, v něm sebe stát –
s ranou v ústech, v duši s těžkým mrakem,
dítě Anežku s protrhlým zrakem.
V panenkách těch všechno utone...
„Drahý!“ Nebojte se. „Ne – to ne.“