Rozdrásané silhouetty stromů
v namodralé mlze... Štíty domů
v tichu nehybném jarního rána...
stuhu řeky potaženou mlhou
s břehu na břeh v chumlech putující
do luk, do výše... Paprsek první
vystřelený z neviditelného
luku dosud kdesi na obzoru,
paprsek, jenž lehce dotýkaje
travin se a květů, subtilního
života vanem rozchvívaného,
rosou kříseného, zemí živeného,
přebíhá od mety z horizontu
ranní kraj, jenž tetelí se luzně
jako pod dotekem prstů milce –
slunce paprsek, kraj jarní, vonný
vidět, vidět... v ranním tichu slyšet
ptáků v listech rozespalý hovor..
říčky spěchající po oblázkách
naříkavý šum.. psa štěkot ze vsi..
tesknění krav vyváděných z chlévů,
život venkova, v nějž ráno padá
jarního dne.. proč tak po něm toužím..
Marně toužím.. Zda dovedu cítit?
Tak.. tak zdá se.. že, kdo bídu lidskou
tělem svým ssál, mnoho, mnoho strhal
strun, jež taká radost rozehrává
v tiché sonaty.. Strhaný smyčec
dotýká se ve vzlykavém skřeku
houslí zborcených.. I jiní trpí..
Možno radost mít? I jiní trpí..
V slehlých polích – smutné oči chrpy.