„Věřte, příteli, mne dosud mrazí –
– ne o hrůzách příjičných snad chorob
hovořím – ne. O tom mrtvém stesku,
zarážlivém, cynickém i studném
duší prolomených proudem stoky.
Chodívali ke mně brzo choří –
(předstíral jsem pouze kožní nemoc..)
mezi ně jsem zašel. Zachvácených
tichým morem řada chorých byla.
O těch mluvím. Malé dítě vidím
s ranami, jež léčba vyrovnává,
jak po stromech důlky vyrovnává
zahradník – leč objeví se jinde:
muže beznosky. Odkrytou hrůze
nahou lopatku. Lebeční kosti
do křiva shltané zubem moru.
(Dědictví po chorém předkovi u děcka
zdravých rodičů.) Dar choré ženy
venkovanu, který nechápaje
nechal ran a po letech tu leží
s řadou hlíz. Nahoře na „krombholzce“
(nadačním studentském oddělení)
student-dítě s lues... oběť prvních hodů
Afroditiných... zlomená, smutná,
beznadějná, vyvržená oběť
z rodiny... To zoufanlivé oko
zapomenout nelze, vlhké, dětské,
neútěšné... První krok jej srazil
vyje v tůň a rozkopal mu ústa.
Půjde v život, jinak mysle, vidě,
ožehnutý v prudké svojí bídě.