(Slyším, slyším.. „k dovršení všeho
vede nás v kliniku Janovského.“)
Drazí, drahé, vzácní, vzácné, čisté,
mnoho nejisto je; jedno jisté:
ochrání mne Jezus i Maria
od řádu pro pontifice et ecclesia.
Toť jediné neštěstí, jež by mne mohlo stihnout,
konečně doufám – i tomu se mohu vyhnout.
Ostatní stejno mi. Tak, jak teď rukou mávám,
šerem se stesků svých prosekávám
a vidím, co tak se prosekávám šerem,
cestu.. ne do Říma. K světlu. Jiným směrem.
K nejhmatnějšímu: – já – vede. V ně vpadám,
v minula dojmech po bolestech přítomna bádám,
rozsvěcuji temné, kdys světlé tak koutky,
dotýkám se kouzelnými proutky...
nečistých stěn.. A nejsem pokořen –
jsem prací tou truchliv a umořen.
Dnes jaro je.. Hledět bych v zeleň chtěl ven –
zrak můj jen dovnitř je obrácen,
jím rozžehám sebe, by ti, kdož jdou se mnou,
viděli dobře kdys cestu mi temnou.