Zde v městě tomto, městě na severu, v něž dýchá přes den ohavnými ústy kraj dýmem mstící zvolnou zkázu svou, dnes čistý vzduch jest, hodný svatvečera...
Zřím... Na náměstí dole před kostelem se množství vlní, cosi čekajíc. Ah – vzkříšení je... Slavné vzkříšení je... Den znaven klesá šumných do ulic.
Je vzkříšení a zšedlé je již nebe. Slyš, v lidstva šum hodiny tlukou sedm. Stydnoucí stříbro ran svých ve vzduch pouští. Na náměstíčko elektrická tramway
přibíhá – zvoníc, mručíc, prskajíc... Již světla planou, kroky chodců stanou... A náměstí se plní víc a víc... A již v ně vtéká řinčíc hudba střelců.
Náměstím proudí, za ní mužů četa... A modré postavy se u kostela nejapně staví, točí, odskakují, se rovnají a vážně přihlížejí,
strážníků kterak řada spěchajíc kol nich kruh úcty tvoří... Oči střelců, viz, pýchou planou, v neurčitu stanou – – A náměstí se plní víc a víc...
Čekání chvíle... V ní má duše snivá nevidí tvrdé na severu město... (Rachotem ran a sladkým zvukem zvonů kraj mladý zvučí... Za vesničkou v háji
sukénka bílá u mužského pláště se chvěje, prosí, tiše vzdychajíc...) Den vzkříšení je. Ach – den vzkříšení je... Ó duše má, již nevzpomínej víc. – –
Úsečný ve sny vběhl náhle povel. Zvlnil se dav a v předu promenáda se zkolísala... Ručky v rukavičkách se k ouškům nesou. „Hoch an! Feuer!“ Trrrum!!
Modlitba pušek letí k nebesům... A ticho zas... Dost oči uzřely... ještě si dvakrát výsknou výstřely na počest Pána, jímž Vám spása dána,
na počest Toho, jenž dnes z mrtvých vstává; ještě si z hloubky zvony zahlaholí, tajemné zprávy vnesou do okolí... Vzkříšení!... Vzkříšení! –
Zavírám okno...
Cookies on Poetry Cove