Viděl jsem oblak, jenž se zvolna plížil
z oblohy koutu nad milený kraj...
Let vlaštovek se ku jezeru snížil,
zněl jejich křik: „Kdos hříšným, kaj se, kaj!“...
I pocítil jsem, jak mě srdce bolí.
Což musí padnout příšerný ten pták
zas na tu mladou svěžest mojich rolí,
v něž mladý život jarem se byl vsák’?
Pták strašný odletěl... Svým zaleh’ křídlem
mi role všecka, odnes’ jejich prsť,
vichřicí odnes chatu, jež mi sídlem.
Jen v sadě mém mi květů nechal hrsť...
V mých lesích, v nichž to zlobou ještě hvízdá,
na stromech mrtvých za ten okamžik
hledají ptáci marně svoje hnízda.
Ó, Velký, dovol, zoufalstvím bych vzkřik’!
Prsť rolí mých úrodní kraje v dáli,
já s hlavou kleslou záhubě jdu vstříc...
Pro hněv Tvůj též tu jiné lesy stály,
a bylo jiných, lepších rolí víc...