Naproti velkým kasárnám,
kde císaři a Pánu
sta slouží mužů s porte-épem
a trpělivých kmánů,
v ulici, kterou světili
kdys velikému Čechu,
dnes vedu tě se podívat,
děvčátko, pro potěchu.
Ty stále ještě vzpomínáš,
jak do přísah květ voní
a kterak slzy padají
v loučení pod jabloní.
On na vojnu Ti odešel,
když jeseň rvala listy,
Ty věříš: on se vrátí mi,
jak odešel, tak čistý.
Naproti velkým kasárnám
a v ulici tam dále
se zotavuje dnes tvůj hoch
po práci v službách krále.
Jej uvnitř zříš, když jdeme kol,
v jak mléko bílém vzduchu,
tvář jeho vidíš opilou
s čepicí slezlou k uchu.
V ulici živou valí se
změt zdivočilých tonů.
A do nich od večera hrá
činda, činda, čindadrá
třeskot orkestrionu. – –
Ty jenom tomu rozumíš:
„Můj hoch se mi tu zkazí,“
já domů jda však přemítám,
kdože jsou jeho vrazi.
Kdo štěstí Tvého vrazi jsou,
kdo na jatka je vleče
a tato silná, zdravá krev
pro koho vlastně teče.