Večer si teple oddychuje.
Z okna sním o své rusalce.
Z nádraží hvizd mi vypravuje
o vlaku, jenž sní o dálce.
A dálka vlaku ustupuje,
s touhou když do ní řítí se.
Ustoupíš také, dítě moje,
ruce mé když Tě chopí se?
Prolétnu také Tvojím žitím
jako ten vlak, žel, jak ten vlak,
touhu své krve nenasytím
nikterak, Bože, nikterak?
Což možno říci, co se stane.
Což pak se vlaky nesřítí?
Vzpjat se, a v tělo milované
ruce své v pádu zarýti...
Večer si teple oddychuje.
Z okna sním o své rusalce...
Z nádraží hvizdot vypravuje
o vlaku, jenž sní o dálce...