V mých sadech, jež volně rostou a bují
a neznají pout,
v nejzazším lese, jímž vichry, jež dují,
nemohou hnout,
jest kout,
v němž schátralý kostelík stojí.
A Tebou, jenž v mnohém boji
Jsi otupil něžný vznět,
nemůže pohled shaslých těch oken nezachvět.
Svaz nejtužších hustin zář slunce již přetla.
Zde temno jest.
Zde oltáře nezříš, ni věčného světla.
Ani třpyt hvězd,
třpyt hvězd,
jenž okna by pronik’, se míhal v tom vzduchu
a poručil ku hvězdám zvedat se duchu,
nic nepronikne tou smutnou tmou,
neb kostela oči ty slepy jsou.