Znova odmít Klářin vroucí list jsem.
Její otec přišel brzo večer
v přátelském se tonu po mém zdraví
ptáti. V sebe schoulen úzkostlivě
rušil slib jsem závažnými slovy.
„Nemohu být nikdy zetěm Vaším –
příčinu, žel, nemohu Vám říci..“
Vzkypěl, zklidněl, pravil: „Chudák Klára..“
ramena se zachvěla mu v křeči
pohnutí.. pak volně, hrdě vyšel..
„Otče!..“ chtělo se mi plně vzkřiknout!!
„Otče!“ chtělo se mi sténat, vzlyknout,
ale slova stisk jsem rety svými
malomocnými, otrávenými.
Pláče zvuk se vrýval do večera,
bílá tvář v tom měkkém přítmí šera
odráží se.. vzpomínky žhnou, svítí..
S Bohem ty, již chtěl jsem ženou míti.
Zakalil bych navždy duše Tvojí
křišťál přiznáním.. To krásné ráno
lásky naší by pak poleptáno
navždy bylo v paměti. Sen zvadl.
Nezvíš však, že do bláta nám spadl.
S Bohem, Kláro, s Bohem ostrůvku ty
s štíhlou palmou, šumnou, útěšlivou
na modravých plochách oceanu...
s Bohem čistá.. s Bohem sne můj žití...
s Bohem ty, již chtěl jsem ženou míti!