Druhého dne strach a děs mne schvátil.
Jak je možno, abych k ní se vrátil!.
Pouhý stud mi bránil mluvit s Klárou.
Nic jiného.. Nevěděl jsem dosud,
co se stalo, co mi chystá osud..
byl jsem truchliv, nespokojen s sebou,
oznámil jsem, že se neuzříme
pozítří až.. nebo popozítří..
že mi jet je na komisi někam..
Jel jsem také. Do Tábora pouze,
ku příbuzným na návštěvu krátkou,
abych najal bratranci svůj statek
u Prahy a vyzved obnos větší,
vtělený na jeho usedlosti,
(nebť jsem s Klárou na svatební cestu
chystal se.. as na měsíc neb na dva) – –
– vrátiv pak se na stole jsem psacím
Klářin dopis ulekaný našel.
Jeho věty do duše mi sáhly:
„Drahý můj.. Proč odjezd Tvůj tak náhlý?
Dnešní den cos hrozného má v tváři..
Byla u Tebe jsem v kanceláři..
– na komisi nejsi! Bolest nitra
poznat nelze.. Proč’s mi lhal? přijď zítra!“