Když slunce hled shasne a měsíc svůj žlutý
na krajinu stmělou rozevře zrak,
na koberce luhů, na smutných vrb pruty
modravých stínů se shoupne mrak,
na hořící květy mých zahrad si lehne,
nádechem sinavým zabarví dol,
a od květu ku květu ssát rozkoše se sehne
Smrtihlav, Zániku apoštol.
S žárem, jenž v krajině za doby denní
(ó, jak je prudkým a těžkým ten žár)
místo si nad květy luhů mých smění
stín modravých par
a v sítinách, vrbinách i olší shluku
si sinavé postavy dávají ruku
a na všem jich tenounký visí cár
a zahradou
plíživým krokem ke mně jdou
a dveří úzkou skulinou
se v děsnou tiš ložnice prolinou.
A nemožno, nemožno, abych prch
před tenkými prsty zlověstných mlh...