Byla to k srdci rána jen,
Dlouhý to byl a těžký sten,
zablysknuvší se vzpomínka
v mžik celé žití semknuvší,
bleskurychlé vod splynutí,
násilné do vichru vzkřiknutí
z života malého okýnka...
Nad hlavou muka šelestí...
Horizont můj je pelestí...
Oh – žiji – žiji... jaký vztek!
Na ráně chví se soucitné ruce
interessantních jeptišek.
Pláči?... Já pláči... V slzách těch
schráněný stesk je po letech,
po mrtvých touhách, mrtvých snech,
v planutí smyslů vzývaných
mladých a silných šťastných dnech...
Oh – Žiji... Žiji... Jaký vztek...
Na ráně chví se soucitné ruce
interessantních jeptišek.