Ranil mne někdo. Pad jsem. Marně hledám
stopy ran.
Nesmírnou bolest cítím, když se zvedám
a padám zpět... Zřím kolem... Pustý lán,
přes lesy v dáli vážným letem tíhne
hejno vran.
Bůh těla kryj, jež někde mrtva stihne.
Chyt mne děs.
Však marna naděj, že mne někdo zdvihne.
Nemohu křičet. Za to v dáli kdes,
tam za lesy lovcova puška houká,
štěká pes.
K mé hlavě pavouk s křoví přízi souká
klidně blíž.
Točím své oči těžce na pavouka.
Je drobných mrtvol plna jeho skrýš.
I mne v síť svoji velký pavouk zlákal.
Zemru již?
A není tuto, kdo by pro mne plakal.
Vichr jen,
jenž zdá se, jak by žalně vyje skákal
od křoví v zem můj duse slabý sten.