V dnech oněch bylo to... Vše zas se pevným zdálo.
Neměkly v jednu mhu kol věcí obrysy...
Toho dne ponejprv mé ráno neplakalo,
nade mnou, uzřel jsem, mrak muk že nevisí.
Zvuk kladiv nezdál se, že snění moje ruší.
To zimu trvalo?! Toť zvuk je jara, hle...
Tak rušno cítím dnes a touhy plno v duši,
ve slunci honí se vzpomínky osmahlé.
V tvář padá paprsek. Hnula se radost ve mně...
Komu to stačilo? Kdo je mou krví syt?
Bolesti šílené s jarním pučením země
pod hlíny nánosem lze teď mi nesmísit...