Tolik té záře, jež vyleje se z hvězd,
a tolik toho měsíčního zářícího moře
a tolik toho smutku, jenž v dechu země jest,
a tolik toho hoře...
Ta těla slabá a bídou zbělelá,
jež na té poušti jako mrtva tváří k zemi leží,
jež nevidí tu zář, kterak se zachvěla
a kterak světem běží,
jež v hlínu mají zaťatou svou pěst
a z mrákot svých se probudivše hlinou vzhůru hází,
že dráždí je ty jasné kmity hvězd,
to světlo beze hrází...
Ach, tolik toho smutku, jenž v dechu země jest,
a tolik toho ničivého hoře,
a přec je tolik záře, jež vyleje se z hvězd,
a tolik toho měsíčního zářivého moře...