Kdož nezatoužil, kamarádi,
života těžké ve chvilce
po hlasu, jenž tak měkce svádí
k tichému týdnu opilce?
Slyšeti z dáli tramway zvonit...
Oknem zřít, dav jak vlní se...
A nad číší se němě klonit...
O svatá chvíle, nehni se! – –
Kol do stěn bijí dlouhé vlny.
Víří jich hbitý, šumný rej...
Kdos mne sem zaklel, čaruplný
a dobrácký byls čaroděj!
Do okna vztekle buší nouze...
Sem na mne, děvče, nelze ti...
Zapomnění! Sevři mne dlouze!
Obejmi mne, mé prokletí!...