Pan hejtman dal mi přes čas. A štědrý večer byl. Samoten... Všichni u rodiny... Což nejsem člověk jako jiný?
A já sám, sám jsem byl... Pan hejtman dal mi přes čas, Noc byla přeluzná. Září se slavnou město skvělo...
Hovořit s kým bys, srdce, chtělo? Kdes, duše příbuzná? A vzpomínaje dětství toulám se silnicí.
A když již k městu jsem se vracel, lítosti hlas mnou zaburácel, chvěl mnou jak vichřicí: Pan hejtman dal mi přes čas.
A štědrý večer je... Den, v němž mi z bible slova sladká má předčítala v dětství matka, v den změním orgie! – –
A před branami města jdu v černý domku stín... Oj – kdo to tu tak teskně zpívá? A záclonou se světlo dívá
a kterak kývá, kývá, kývá plaménkem žlutavým! – – Já sám že bych byl hostem? Vkročil jsem. U stolu
seděla babka s mladou ženou v dlouhý šat modrý oblečenou pod stromkem pospolu... – „Vy samy – bez návštěvy...
O madam, víno sem! Chci snít, že kdes jsem v cizím kraji, že neznám jsem, můj stesk že tají kdes krčma za lesem...
jen Vy že bol můj zříte... O, Marto, pojďte sem...“ Vtiskl jsem peníz v suché dlaně. – – Ne, ne... Dnes velký den je Páně!
Nechtě mne s pokojem... „Ne, nechci s Vámi kupčit! Jen přisedněte sem! Vypravujte ze svého mládí,
jak v taký den Vás měli rádi... O přisedněte jen...“ A Marta vyprávěla a Marta plakala.
I babce vzlykot břichem házel. Tak provázívá steny gazel skučení šakala. Pan hejtman dal mi přes čas...
Odcházím za šera... Ah, jak ta lítost přejde brzy... Leč – neškodí, dát jiným slzy štědrého večera – – –
Pan hejtman dal mi přes čas. A štědrý večer byl. Samoten... Všichni u rodiny! Což nejsem člověk jako jiný?
Lítost jsem pocítil a lampu svého soutrpení u žen těch rozsvítil.
Cookies on Poetry Cove