Má nálada jak kočka unavená
se v slunci choulí, šedivá jak popel.
Přestála s hafany boj. Nedala se,
teď odpočívá těžce unavená
a očí mhouří před blýsknavým sluncem.
A myslím tak si: kdybys tou šla cestou,
snížila ruku k popelavé hlavě
a pohladila ji – jak přimhouřila
by slastně oči nálada má teskná,
vyštvaná dnes nerozumnými psy...
Ty ale nejdeš... Nejdeš! Křižovala
se stezka moje na krátko jen s Tvojí.
Nemůže čekat nálada má šedá
na pohlazení teplé Tvojí ruky.
Sám nížím dlaň svou. Slunce žhne mi v skráni
(a v krvi zpívá tesklivá ta touha,
žíznivá touha, nenasytná touha).
Náladu tiším. Hladím tím svou bolest.
Žalostně přede. Mizerná... a slabá!
Ale, což mohu sraziti ji s klína?
Pohleď jen na ni!... Je tak unavená;
žalostná, slabá, chorá, neúhledná...