PŘEŠTICE.

V čivů svých vděčném rozepjetí naslouchám větám operním, počínám rád mít hluk a děti: nejsem již, myslím, moderním.

Moderní člověk všude zdřímne, je mu tak stejno, kde má žít – a přece může vědomí mne blízkosti oné oblažit.

A já tam žití po bloudivém s častou tak změnou jeviště v čistém a prudkém citu chtivém po prahu toužím rodiště...

Malé to město v nedaleku, v loučení když jsem rozruchu stříšky ty zdravil, stromy, řeku, pokojně spalo na uchu,

a jen když kočár kolem stájí hnal se, kýs pozdrav sluch můj stih’: instinktivní to bylo ržání přátel mých, koní dragonských.

Vylétlo ptáče... Vytratí se, tolik jich, v svět se rozletí, a kolik jich as navrátí se, mine-li čtvrt jim století?...

Moderní člověk všude zdřímne. Jemu je stejno, kde má žít... a přece může vědomí mne blízkosti oné oblažit?

Proč byla tedy všechna pýcha? Protesty proti citu, proč? Tam, odkud vyjel, staví zticha v blouznivé jízdě kolotoč...

(Zde přehoup’ s koněm jezdec pestrý rybníčky s bláta obrubou... v průvodu matky své a sestry tudy jsem chodil na hrubou,

zde jsme se s otcem koupávali, odtud šla cesta do polí... a s této meze v modré dáli stříbrné svítí topoly...)

Ano... já toužím... Po bloudivém žití a změnách jeviště v čistém a prudkém citu chtivém po prahu toužím rodiště...

A jak je projdu v zamyšlení (mám nač – za čtvrt to století) na žal prvního rozloučení dnes co muž budu mysleti...