A z ruin nádhery kapradin vstaly.
Libelly z larev nesličných...
Nad skonem dnů mých, jak pohasínaly,
zář vzplála nocí měsíčných.
Stříbrnou cestou sny jasné mé pádí.
Vichřicí kolem známých skal.
Přede mnou zvonek, tak milý mi z mládí,
v radostné tuše zaklinkal.
Útěcha mého neumírání...
Maják, v němž bolest nesvítí,
podrytý bouří mých navzpomínání,
jenž se však nikdy nesřítí,
čekaje věrně, kdy duše svá křídla
na římse složí zvonice...
V útěchy kraj, mého zklidnění sídla
stříbrná cesta jde měsíce...