Nad duší mou požárů vzlétly stěny,
myšlének v zmatku pobíhá tu tlum,
svist prudkých vichrů slyšet nad plameny,
jež k chmurným nesou oheň nebesům,
z hořících hvozdů, jež se s třeskem řítí,
příšerných stínů s šumem prchá šik,
a v jezerech, v nichž odlesk ohňů svítí,
ten děsný obráží se okamžik.
„Ach, pomozte! Má duše plamem hoří!
Kde svět byl můj, má popel být a rum?!“
Však marno vše... Hlas zniká v ohně moři,
závoje jisker letí k nebesům...