Paul’ Verlaine! Kníže tuláků!
Svol, abych s Tebou se sbratřil!
K těm, jimž zášt k žití plá ze zraků,
i já jsem, ubohý, patřil!
Mou filosofií byl smutek jen.
Jen polibek v úsměv mne zlákal.
A údery vzpomínek porážen
jsem hluboko klesal a plakal,
však nejbližší krčmu jsem naplnil
zas smíchem a zářivým vtipem.
Ó Bože! I já, i já jsem byl
tím pravým tuláckým typem!
Od kraje jsem ku kraji putoval
s nesmírným v srdci svém smutkem,
však úmysl, abych svůj umořil žal,
doposud nestal se skutkem!
Z lesů, jež snům Tvým dávaly šat,
vstříc teskný pláč hudby mi vyšel.
A když jsem své líce do dlaní klad,
i Tebe jsem plakati slyšel.
Paul’ Verlaine! Kníže tuláků!
Svol, abych s Tebou se sbratřil!
K těm, jimž zášť k žití plá ze zraků,
i já jsem, ubohý, patřil!