Kdos chodí po řece, je větší střechy,
své bílé šaty koupe ve vlnách,
pes skrčen v budce vyje bez útěchy
a děti v pláči divý jímá strach.
Ó stíny Mrtvých z vody stoupající,
žalně se zvedající do noci,
smutku, jenž dýchá z bílých Vašich lící,
ni v klínu řeky není pomoci...
Váš smutek mým jest, moji truchlí známí...
Vím, vím, co praví hluboký Váš hled;
– „Již chcem, bys zítra tu se vznášel s námi
a dnes bys bál se nás již naposled...“
Váš příchod tvorů jemný instinkt vzruší.
Vás v noci zřím a smetným můj jest den.
Z Vás každý zoufalství má plnou duši
a je jak já nesmírně nešťasten...