Sonatu štěstí jsem ráno dal orkestru duše své hráti,
však jásání harfy mé v příboji tónů, ach, nebylo znáti.
Prstům jsem zděšeným přejet dal v zoufalé úzkosti přes ni.
Zachvěly struny se ztajenou touhou, leč mlčí má harfa a nezní.
Přelétal obzorem denně vlak, zdravě mne určitou chvílí. –
Z růžových hleděl jsem sadů svých, modravým vzduchem jak pílí.
Nezřít ho... Minuty míjejí. V pozdravu přesný tak býval.
Dým jeho nestoupá ze skal dnes, s nichž hadem obratně splýval.
Němý, jejž chorého rámě mé bratrsky přečasto zvedá,
dnes used u mého prahu si a oči mé zoufale hledá.
Klidu se umělé hradby pod ranami úzkosti boří,
když ubohý ruce mé chytá a marně cos říc’ mi se moří.
Co to zas děsného přijde? Proč teskně tak volají ptáci?
Proč okov jde ze studně prázdný? Proč pramen se do země ztrácí?
V hlubinách duše to duní, snů moře je úzkostí zchvěno...
Slyš! Kdo to volá tam v dáli tak zoufale, dlouze mé jméno? –