Stepí jedem se svou károu tajemnému ku západu,
z krajin přešlých nese vítr šumy, jež nám v duši sáhly.
Vzadu zřít je na obzoru slabý obrys ssutých hradů
otců našich a nám v duši roste smutek neobsáhlý.
Dím Ti: Neplač pro minulost. O mžik, který ničíš v pláči,
vzroste ona v stálém chvatu, kterým s naší károu kráčí.
Nač ty žaly, nač ty žaly?...
Budoucí to chvíle nechtí, abychom je proplakali...
Nemožno však. V trávu lehá vlna větru, spolu nesouc
z krajin, od nichž vzdalujem se, melodii Minula,
která v čistém vzduchu tom se lítostná jak struna třesouc
smutkem velkým, nevýslovným v naši duši splynula,
a my jdouce těžkým krokem vedle sténající káry,
v které vetchý koník vleče hrstku našich pokladů,
vzdalujem se každou chvílí mládí svého od hradů,
blíž a blíže k tajemnému zchmuřenému západu.