S touhou se navracím v kraj, jenž se v tmy již řítí.
Tu sluncí nevidět odlesků zářivých.
V tom temnu jasně jen skal bílých mramor svítí
pod hvozdy černými a mrtvým tichem v nich.
Vlast mého vědomí, z níž divě se jsem vyšel
vyzvednut z neznáma a puštěn v cestu svou,
z které jsem řícení i vzniky světů slyšel,
tu nechápaje hudbu vzdálenou...
Nedoceněný klid! Mír ještě nezrozených!
A štěstí nežití! Šplounání zchvěných tuch
o čistý mramor skal těch nikdy znesvěcených...