Jaké to svádění sladké k bystřině zapomenutí...
– Pojď, drahá! – – Ne – ach nech mne teď... Počkej, až trochu se setmí – –
A za těch něžných her, polibků, vášnivých hnutí
novou je slyšeti bytost... Z daleka volá k nim ze tmy...
A – tomu říkají láska... Zvát k příchodu nový zas pupen...
Sonatu, která jim lkáti dá něžností za stříbra luny,
při níž se na srdci srdce rvaný jak zachvívá lupen,
ukončit bolestně prudkým prasknutím nejdražší struny...